Vol nebit… jak sa viprávjá v jedném slovenském návodze na použicí moridla

Dicki, jak sú volbi, spomenem si na to, jak sem pri posledních socialistickích „volbách“ sedzel v Záhradnej oproci Tatri a došel za mnú dobre informovaní, dnes už nebohí, súdruh, že abich išel hned volit, lebo už enem já sem ešťe nebil a oňi na mňa mosá čekat. Argument, že už majú určiťe hlasú dost, nezabral a tak sem išel. Hodzil sem to tam, a aňi sem nevjedzel, koho. Ono to bilo aj tak vlastňe jedno. Nebil sem disident (aňi sem ufám žádného nepoznal), enem sem nevidzel zmisl robit ňeco, na čem vúbec nezáleží a ňic s tím nespravím. Na dalších volbách už sem sedzel ve volebňí komisiji a z tích ostatňích sem nevinechál aňi jedni. To šecko už ale bilo po 89-tém.

Pri tíchto posledňích nás doma čekal pjekňe nabití deň a tak sme bili volit hned ráno, aj ked chodzíváme až večer, abich sa dozvjedzel aspoň či došlo hodňe ludzí. Priznám sa, že mja neskúr zaskočilo, jak málo nás takích ten deň bilo. Na zahrádce už neňí co, teplo k vodze zrovna nebilo, predúžení víkend na víleti též né. Snad tí, kerí držá palce primátorovi, nedošli, lebo im to vichádzalo, že nemosá, tí, co spokojní nejsú, nedošli, lebo aj tak nemjeli z čeho vibrat. U kandidátú zhodnocili šance a mjeli jasno. To mja dicki ťeší, jaké sme mi analitické mozgi. Šecko zapadne do sebja jak tetris a je jasné, že to tak bude aj bez nás. A ked to vipálí ináč, hledáme za tím nečisté praktiki, jak sa to mohlo stat. Ziscil sem, že presvjedčeňí, že je šecko dávno dohodlé, alebo že si tam vrchnost aj tak dosadzí svojích, neňí až tak víňimečné, aj ked sem nepochopil, jak sa to pri volbách dá. Možná dá, ale nevím, protože počítám s tím, že volbi sú o našéj volbje.

Čím méň nás dojde volit, tím vjec tích ostatňích je nespokojních s tím, jak to dopadlo. Možná bi sa do tej demokracije mjeli vnést pravidla. Aňi také pravidla cestnej premávki nejsú demokratickí sistém a funguje to. Ináč bi bilo nebezpečné už enem vijít z domu. Mám dojem, že snad spúsob jak dostat ludzí k volbám, je spravit ich buď povinníma, alebo ich zakázat. To bi naráz bilo u Severínka narvané obhajcama vlastních demokratickích práv. To už tak je, najprv mosíme mjet bit proci čemu. Aj ked hned ten deň sem čítal zásadu, že dotiční má právo nevolit. Možnosci demokracije nás ráz zňičá.

Ešťe v noci sem dostal do vocapu vísledki voleb, cinklo mi to, kukel sem a spokojňe sem spal dál. S takím tím pocitem, že snad bude o budúcnost mjesta a nás v ňem, dobre postarané. Že sa ňekdo, chvalabohu, nebude moset snažit splňit to, co nasluboval, že ňekerích vimeňili druhí a tak konc kolem a kolem, že bi to mohlo vivážeňe fungovat. Naščascí mja budú zastupovat šeci, kerím sem dal svúj hlas. Vzletňe pri tem ňekedi pridávám, že scem, abi tímto mojím hlasem viprávjali aj za mňa. Ve skutočnosci dúfám, že budú daleko múdrejší a rozhledzeňejší než já a predestrú fundovaňejší vjeci. To sa uvidzí a ked né, tak za čas budú volbi další.