Jak sem minule písal o téj pozorovatelňi u Severínka, tak bilo na pohled to viprávjaňí trošku viludňené. To enem proto, abich o ludoch viprávjal dnes. Ked sem pred dávníma dobama chodzíval mjestem tak sem zdravil a usmíval sa až na druhú stranu cesti. Dávalo mi to dobrí pocit, že aj tí ludé poznávajú mňa a že jaksi patríme k sebje a společňe že patríme sem. Denňe sem ale též stretával hodňe ludzí, kerích sem ňikedi nevidzel. Dicki mja ale jaksi poťešilo, že „tak nás je zas vjec“. Teda aj vjec tích, kerí možeme mjet toto mjesto rádzi a ňeco v ňem spolem vimíšlat.