Malacky v roku 1911

Pred prvou svetovou vojnou vrcholili národnostné spory v rámci Uhorska. Niekde prichádzalo aj k násilnostiam. Zároveň vychádzali viaceré noviny, niektoré v slovenskom jazyku, ale aj v češtine. Vďaka tomu sme sa dostali aj k reportáži z jedného politického zhromaždenia, ktoré bolo v Malackách na začiatku jesene 1911. Je zaujímavé sledovať pohľad českého novinára niekoľko rokov pred vznikom Československa.

Autor približuje čitateľom slovenské, resp. záhorácke prostredie ako neznáme, s odlišnosťami v porovnaní s českým. Z politikov na zhromaždení vystúpili Záhoráci Ferdiš Juriga, Florián Tománek a Pavel Blaho, ako aj český politik a novinár Ferdinand Benda.

Článok bol označený ako fejtón s názvom V prešpurské stolici, s podtitulom K úplatkové afféře „Slov. Ludových Novin“. Prinášame ho v plnom rozsahu.

„Použil jsem pozvání poslance dra Blahy a podíval jsem se s ním o letošním svátku Petra a Pavla na Uherské Slovensko. Cílem naší cesty bylo město Malacky v prešpurské stolici, kam slovenští poslanci a politikové svolali veliký tábor selského lidu. V Malackách jsem poznal osobnosti, kol nichž se točí nyní pobuřující úplatková afféra „Slov. Ludových Novin“. Řečnicky vystoupili tehdy P. Juriga a P. Tománek, redaktoři zmíněného prešpurského listu i sociálně-demokratický redaktor „Robotnických Novin“ Benda (Čech), který rozvířil spolu s peštským „Slovenským Denníkem“ a „Sl. Týždenníkem“ boj proti prešpurské korrupci. Z poslanců přítomen byl dr. Pavel Blaho, zastupující politický směr řízený redaktory Hodžou a Štefánkem z Pešti. Druhý slovenský poslanec, Skyčák, se významnému táboru do Malacek, ač pozván, nedostavil. Nebyl také přítomen Dr. Ráth, slov. advokát v Prešpurku – osobnosti na úplatkové afféře nyní se účastnící v novinářských bojích a také žalobou, podanou na P. Jurigu.

Je třeba trochu znáti slovenské území, na němž se trapný boj právě odehrává. Není to kraj chudý a zamořený, nýbrž země v pravdě bohatá, zemědělsky pečlivě opatrovaná. Také útisk ze strany maďarské vlády není ve stolici prešpurské a přiléhající k ní části stolice nitranské tak krutý, jako na ostatní Slovači. Lid je tu pěkný, zdravý, dobře vyživovaný, rázovitým typem na vlas podobný moravským Slovákům. Jen kroje tu mizí šmahem a co z nich ještě vidíme, jsou poslední a modernismem sešereděné trosky.

Vystoupili jsme v předvečer svatopetrského svátku s dr. Blahou na moravské stanici Rohatci u Hradiště a cvalem jsme se na prosté slovácké kolesce dostali na uherskou půdu. Slunce zrovna uléhalo, když mezi lány dýšícími krásnou úrodou se před námi vynořila Uherská Skalice, cíl naší večerní pouti. Památné městečko, kdysi strategicky značného významu, přiléhá k stráním s bohatými vinicemi, které se táhnou dál k severu přes moravskou Strážnici, k Úprkově Hroznové Lhotě a až k proslaveným vinařským krajům u Bzence. A takový je kraj ten celý. Projeli jsme jím druhého dne hned po ránu, kdy ve všech stanicích na trati k Prešpurku přisedaly do vlaku celé zástupy slovenských sedláků, statných chlapíků výrazných tváří. To nejsou ony skleslé postavy s unaveným zrakem, jaké k nám z hornatých končin Uher. Slovácka přicházejí na zemědělské práce – nýbrž temperamentní lid, plný zájmu o veřejné záležitosti a dívající se do světa s otevřenýma očima.

Vlak byl plný šumu. Vřeteno zájmu točilo se hlavně kol dvou předmětů: kol regulace Moravy a stoličného výboru v Prešpurku. Neboť v poslední době dobyli do správní korporace této slovenští rolníci volebního úspěchu a rozbili tak dosud vzdornou maďaronskou mříž. Zasedají ve stoličném výboru vedle magnátů – a pane, své rovnocennosti s nimi si hledí, jak náleží.

Když jsme dojížděli k cíli, byl vlak přeplněn k umačkání. Nádražní pořádek spravovali maďařští četníci, kterých na selský tábor bylo do Malacek vysláno bezpočetně. Jejich klobouky s pérovými chocholy míhaly se v zástupu a nijak nepřispívaly ku zvýšení nálady. Mírně počítáno, sjelo se na malacký tábor na 6000 lidí – počet to ohromný, když uvážíme, že bylo zapovězeno zváti k němu plakáty, neb nějak zvlášť k účasti agitovati. Pouze oznámení v novinách stačilo, aby je slovenští rolníci považovali za příkaz, který nutno splniti. Pořadatelské práce při táboru uchopili se nadslúžný s četnictvem. Voleného předsednictva maďarské poměry neznaly. Tábor uspořádán na mírném návrší u kostelíka, četnictvo rozdělilo se ve dvě skupiny. Prvá utvořila těsně spjatý kruh, v němž stáli maďarští úředníci a k slovu přihlášení řečníci. Za tímto špalírem postavili se posluchači a toto tisícové, v půlkruhu nakupené množství uzavřel kol do kola opět těsný četnický kordon. Nikdo už nesměl pak zpět, ani dovnitř. Pravá „uzavřená místnost“ pod širým nebem.

A teď počaly řeči. Prvý mluvil P. Juriga. Krásný člověk, břitkého jazyka. Posluchačstvo se do jeho slov, pepřených jadrným lidovým humorem a přecházejících do plamenných hesel – zrovna vplíjelo. Mluvil o potlačených právech lidu, o násilí páchaném Maďary na slovenském školství. Když jej nadslúžný zakřikl a zapovídal mu další řeč o tomto thematu, sesměšnil jej přilehavým sarkasmem tak, že maďarský úředník nevěděl co rozpaky činiti. Raději už po té nadslúžný proud Jurigovy řeči nepřerušoval.

Po Jurigovi mluvil dr. Blaho, známy dobře u nás a mezi Slováky velmi oblíbený. Řeč jeho sálala láskou k Slovákům. Zná tento člověk do podrobností osobní poměry jednoho každého ze svých voličů, zná křestnými jmény nejen své voliče, ale dokonce – i jména jejich dětí! Čítá jeho volební okres arciť jen 27 obcí – což nelze porovnati s našimi venkovskými skupinami. Dr. Blaho mluvil o otázce hospodářské, o brzkém provedení regulace Moravy. Jeho vývody byly přesné, promyšlené – rovněž ostře zahrocené proti maďarským úřadům.

Blahu vystřídal řečník sociál. demokratický, redaktor Benda. O militarismu mluvil tak, že – být to na táboru u nás v Předlitavsku – rovnou by šel do kriminálu. Udiven poslouchal jsem tohoto řečníka, zejména když pak přešel k hovoru o otázkách zemědělských. Plnokrevný agrární řečník by nemohl mluviti agrárničtěji, než tento sociální demokrat. Arciť, jsou poměry v prešpurské stolici jiné. Kraj slovenský je ryze zemědělský – po průmyslu není tu, vyjímaje Prešpurk, památky. A tak se tu agitace sociál. demokratická přizpůsobila plně poměrům a omezuje se na výhradné řešení poměrů zemědělského lidu.

Posledním řečníkem byl P. Tománek, as 27letý kněz. V řeči jeho jevila se zřejmá snaha nápodobiti P. Jurigu. Však ani formální stránkou nedosáhl výše svého řečnického vzoru – vnitřně pak řeč jeho byla směsí podivuhodnou. Metal nejrůznorodější hesla z větší části vzatá ze sociál. demokratického programu, jakoby potrestati chtěl svého sociál. demokratického předřečníka za jeho agrárničení, a posléz skončil provoláním: Ať žije Bůh!

Vyjímaje řeč dra Blahy, točící se kol životní hospodářské otázky, byly všechny ostatní řečnické výkony neplodné, velmi rozházené, trpící naprostou bezprogramovostí. Spleť tato spíše nesla známky řečnického turnaje, než snahy, aby se lid vrátil domů s určitými positivními poznatky. Až na povzbuzení, aby Slováci neklesali na mysli, ale trapnou nadvládu maďarskou hrdinně snášeli – nic neznamenal tento malacký tábor. A přece takových příležitostí promluviti k lidu je na uherské Slovači pořídku. Jen v Uher. Skalici konají se pravidelně aspoň jednou v roce lidová shromáždění – jinak jest tábor lidu na Slovensku zjevem výjimečným. Lid také čeká, že konečně od hesel přenesou se správcové jeho národních zájmů k určitému jednotnému programu, že dají mu pevnou taktickou direktivu do budoucnosti. Leč časy míjí – a ve směru tom neděje se nápravy. Lid věří svým vůdcům a čte jejich noviny. Tisk je zejména v prešpurské stolici rozšířen velmi hojně a jest lidu pravým evangeliem. Slovák na svoje noviny přísahá. A pojednou uhodí z čista jasna rána, že jedny z těchto novin jsou maďarskou vládou uplacené a že píší za peníze tak, jak se premier-ministrům hodí do krámu.

Představte si, že lid slovenský nemá jiného než lásky k své zemi a k svému jazyku. „Za tu našu slovenčinu!“ – toť jediné, zač Slováci dnes hoří a na čem visí životem. To vědí, že na jazykovém poli odehrává se osud jejich národa – a na tomto lpění může býti součinným každý Slovák. Však nynější ochranu Slovákům mohou opatřiti pouze politicky obratní, svědomití a poctiví jednotlivci. A část těchto lidí nyní je obviněna, že si z obrany Slováků učinila výnosný obchod, že „za tu našu slovenčinu“ je placena z vládních fondů…

Korrupční afféra prešpurská je pro slovenskou věc těžkou ranou. Slovenská politika je zdiskreditována – a mezi lid, na jehož všestranné utvrzení bylo zapomínáno, je vmetnuta nedůvěra. Slovákům dána je příležitost, aby se z područí svých dosavadních vůdců vymaňovali – a ta příležitost je velmi svůdná pro řadu demagogů, kteří budou ze zmatku kořistiti. Poctivým slovenským vůdcům nastává nyní těžká úloha, přetěžká…“

Zdroj:

V prešpurské stolici. In Venkov. Orgán České strany agrární. 1. októbra 1911, s. 1-2.